Anděl světem kráčel,

Tváře slzami smáčel.

Bral lidem naději,

Bral ji však potají.

Světem kráčel stále sám,

Až jednou našel velký chrám.

Bylo v něm něco, co jinde není,

Stavěný byl z černého kamení.

Když lidem bral naději

A když ji bral potají,

Posílal ji potom dál

Snad myslel, že bude ji mít král.

Jenže ten chrám stavěný,

Stavěný z černého kamení

V sobě měl něco.

Bylo to křehké a přitom tak silné,

Bylo to lehké a přitom tak složité.

Bylo to krásné, ale bál se toho.

Bylo to něco, co dosud nepotkalo jeho.

Byl to smutek, žal, trpkost,

Ale i touha, radost, láska, soucit.

A když to anděl uviděl,

Tak se strašně zastyděl.

Bral lidem naději

A bral jim ji potají.

Bral jim naději v mír, lásku, návrat, shledání.

Zůstala z nich jen skořápka plná bolesti,

Smutku, žalu a závisti.

A když se anděl zastyděl,

Tak rychle daleko odletěl.

Jenže co způsobil už nenapravil,

Životy spoustě lidem hodně zkazil.

Pak přiletěl druhý anděl

A ten se nad tím taky zarděl.

Teď dává dohromady lidi s nadějí

S lidmi bez naděje potají.

A každý nadějný člověk učí beznadějného věřit, doufat, mít rád

A snad i … … milovat.